O povaze jednoho novodobého svátku, Petra Stypová
Již pátým rokem na podzim přichází do mého života nový svátek, jehož prožívání si nikdy nenechám ujít a hledím k němu s netrpělivým očekáváním. Přes oblouky věků mne vždy pevně přivede k přítomnosti a ukotví v ní tak, jako žádný jiný čas. Ačkoli se zabývá převážně pochmurnými tématy, přináší mi velikou radost. Jeho jméno je Růže a kříž v Evropě.
Symbolika růží vykvétajících na černém kříži připomíná, že tu kdysi tu bylo hnutí, které usilovalo o poznání prostřednictvím moudrosti vyjádřené hledáním rovnováhy středu mezi božským světem a světem temnoty. Tento střed, průsečík všech sil, se skrýval v lidském srdci. Staří rosenkruciáni nacházeli odpovědi ve svém nitru a bratrském setkávání. A rosenkruciánství dnes, podle Rudolfa Steinera, nachází své pokračování v anthroposofii. Co však znamená být rosenkruciánem - anthroposofem v dnešní době?
Doba se velmi vyhrocuje. Západní svět se zmítá v krizi, globálně se hroutí ekosystémy a sociální jistoty, demokracie stávají oligarchiemi a státy rukojmími finančních institucí, lež se stává modem vivendi a lidem se stále zužuje prostor pro svobodné jednání. Znám některé, co se považují za anthroposofy, kteří stoicky čekají na Apokalypsu. Podobně jiní při snaze o zakládání jakési iniciativy prohlašovali, že i když se nám vůbec nic nepodaří, že nevadí, že to přeci zůstane zapsáno v duchovním světě v kronice Akasha. Přiznám se, že mi nad tímto přístupem naskočila zděšením husí kůže. K jakému fatalismu a lhostejnosti k uskutečňování našich cílů zde na Zemi nás také může přivést studium anthroposofie!
Rudolf Steiner nám zanechal své rozsáhlé dílo, tak rozsáhlé, že jen nemnozí ho obsáhnou jako celek. Přednášek je mnoho, a člověk často neví čím se zabývat dřív. Známe spoustu dílčích skutečností, které pak oživeny vlastní biografií, tvoří neúplnou mozaiku našeho vědomí. Ale vnímáme opravdu v souvislostech? Máme dnes tolik podnětů pro práci na sobě, že se jimi můžeme bavit celý pozemský život, aniž by přitom museli opustit svou dobře padnoucí ulitu. Dokážeme však poznat reálná nebezpečí této doby? Jak se kupříkladu z demonstrace na podporu Tibetu mohou vyklubat překvapivé skutečnosti o duchovnosti západu a ohrožení pro vývoj nejen křesťanské rozenkruciánské tradice, ale i světového míru? Jaké desinformace stojí za novodobým mýtem o 11.září 2001 či o konci světa k 21.12.2012? Známe ze Steinera nebezpečí jezuitismu a bolševismu na jedné a západních lóží na druhé straně, ale dokážeme rozlišit co a kdo se za těmito odpůrčími silami skrývá dnes? Jak se tyto síly projevují v současné geopolitice Střední Evropy a jak s tím souvisí příběh Kaspara Hausera?
I letos 22.11. přijeli do Prahy Terry Boardman a Richard Rambostham z Anglie a Marcus Oesterrieder z Německa, aby se zde setkali a spolu s Anežkou Janátovou o podobných tématech přednášeli. Za těch pět let se zdánlivě mnoho nezměnilo, doba dle předpokladů řádně přituhla a návštěvnost naprosto proti mému prvotnímu očekávání poněkud poklesla. A přece je tu jedna zásadní změna. Zdá se, že ratolest, která byla na podzim před pěti lety zasazena, začíná nést první drobné plody spočívající v samotných návštěvnících konference. Při rozhovorech s ostatními pravidelnými účastníky jsem si uvědomila, že jsme se změnili a postupně si osvojujeme metodu, jak se sami orientovat v této nepřehledné době. Konference Růže a kříž se nám stala školou živého myšlení, kdy konkrétně ukazuje, jak hledat za slovy a jevy jejich skutečné významy. A to je na ní nesmírně osvěžující. Žádné abstraktní znalosti jen vyčtené a papouškované ze Steinera, ani jasnovidné atavistické sebeprezentace, ale skutečně obsáhlá a důkladná znalost a interpretace Steinerova díla, oživená vlastním myšlením, znalostí historie a nacházením nových souvislostí.
Troufám si tvrdit za ty, ktěří se učastní konference každým rokem, že před Růží a kříž jsme byli mnohem více objektem různých kusých zpráv ze soudobého světa, které jsme si snažili v souvislosti se stupněm svého poznání, znalostí anthroposofie a vlastním naturelem nějak interpretovat. Někdo snad snáze propojoval v souvislosti, jiný možná měl tyto oblasti více oddělené. Mnozí máme tendenci a potřebu se před odlidštěným světem uzavírat do svých oáz bez televizí a žurnálů. A zde konference ukazuje, jak to může být zrádné. Růže a kříž vyzývá k vědomému zájmu o dění v tomto světě, k naší vnitřní aktivitě. Ukazuje, že nesmíme zlo nechat nepovšimnuto, a že je možné ho v dnešní záplavě informací vystopovat, rozkrýt a tím mu také čelit. Abychom se od zla skutečně osvobodili, je právě třeba prohlédnout jeho hru, zabývat se jeho symboly a ikonami a tím odhalit jaké duchovní vlivy za ním skutečně stojí. Přednášky Rudolfa Steinera jsou nám v tom obrovskou oporou. Dnes, po pěti letech od první konference, mnohem bděleji než dříve sleduji aktuální dění a zároveň jsem schopna podstatně lépe rozpoznat manipulaci.
Růže a kříž však zdaleka není jen brilantní ukázkou živého myšlení, ale je vskutku srdeční záležitostí v tom nejlepším slova smyslu. Je to dáno osobním charakterem vztahu mezi posluchači a přednášejícími. Jejich otevřenost a vřelost jsou nakažlivé. Ačkoli se vlastně známe jen málo, považuji je za své přátele a vím, že je to oboustranné. Je naprosto zřejmé, že tento můj postoj není na Růži a kříži ojedinělý. Je zde přítomno hřejivé teplo pramenící z lidských setkání. A právě tohle teplo prosvětluje temnotu.
Staří rosenkruciáni nacházeli ještě odpovědi ve svém nitru. My dnes v době duše vědomé je musíme hledat ve vnějším světě a dobře rozlišovat, co k nám skutečně promlouvá. Jasná mysl je dobrým rádcem, ale jen ve spojení se srdcem nejde oklamat. A právě toto propojení v nás Růže a kříž tříbí. Protože zde je ten střed, průsečík mezi horním a dolním světem, horizontálou a vertikálou, kde může skrze naše já vykvést skutečný vztah ke světu a sobě navzájem.
Konference vznikla ze setkání lidí a potřeby vzájemně sdílet to, co by se jinak odehrávalo jen v samotě jejich poznání. Zrodila se díky tomu, že se několik jedinečných osobností rozhodlo překročit svou mez bezpečné samoty a jít v pravdě s kůží na trh vstříc jeden druhému. V našem stísněném prostoru srdce Evropy je tento krok dnes těžší, než jinde. Ještě stále jsme opředeni sítí našich frustrací, pokřiveni očekáváním pochvaly či pohany, tichostí našich názorů. Dokážeme ho učinit také? Příští ročník konference bude tím šestým a právě teď rozhodujeme o tom, jak se uzavře její sedmiletí. Co bude následovat? Mám stále větší pocit, že nastal čas nejen přijímat, ale i dávat.
Petra Němečková Stypová - účastník