Zapomenutý úkol střední Evropy, Vadimír Havrda
Růže a kříž v Praze – hledání středního proudu
„Lidstvo žije v zapomnění nejhlubší podstaty Boha
My ji však chceme pozdvihnout
k jasnému světlu vědomí
A přenést ji přes prach a popel…“
Všechno to začalo hrstkou účastníků konference „Rose Cross in Europe“ o Velikonocích roku 2007 v anglické Emerson College. Většinu přítomných ponechaly přednášky v klidu, ale v duši jednoho českého posluchače se rozezněl silný hlas, který volal po probuzení: „Přesně tohle bychom potřebovali u nás, ve střední Evropě. Toto je klíč, který nám může otevřít dveře k našemu „zapomenutému domovu“. Když jsem se ten dotyčný zeptal přednášejících, zda by byli ochotni přivézt „Růži a kříž“ do Prahy, odpověděli mu částečně žertem: „Ano. Ale jen když to zorganizuješ!“ A tak se dal do pohybu sled událostí, které tehdy nikdo nečekal.
Konference v Emerson College se zabývala tématem duchovní identity Evropy ve světle třech otázek, které Rudolf Steiner krátce před svou smrtí v březnu 1925 sdělil v rozhovoru svému esoterickému žákovi, Ludwig Polzer-Hoditzovi: Otázka dvou Janů (Jana Křtitele a Jana Evangelisty)? Odkud přišel Kaspar Hauser? Kdo byl Dymitrij (takzvaný Pseudo-Dymitrij, ruský car 1605-1606)? Tyto otázky tu byly uvedeny do souvislosti s osudy a úkoly třech oblastí – západní, střední a východní - Evropy. Rudolf Steiner řekl, že pokud se budeme těmito otázkami zabývat, pomůže nám to v chápání mnohého v současném dění a v rozlišování působení odpůrčích sil, které se snaží zabránit tomu, aby Evropa splnila svůj úkol a poslání pro budoucnost.
Anglicky mluvící národy se cítí více méně pohodlně zakotvené ve vlastním sociálním řádu, neboť tento řád je formován na základě poznání plynoucího z okultních center, které v této kultuře stále ještě působí. Ve střední Evropě však vládne hluboké zoufalství a bezmocnost, neboť tu takové poznání schází. Nevíme, kdo jsme a co je naším úkolem. Z druhé strany prahu k nám neproudí světlo, které by objasňovalo tyto hluboké otázky. To, že sami sebe neznáme, vede ve veřejném životě k diletantsví a k politickému tápání mezi dvěma stranami – mezi dřívějším komunistickým Východem, jehož vliv stále ještě v mnohém přetrvává, a současným kapitalistickým Západem – přičemž v hlubinách duše nám zastřená intuice napovídá, že my nejsme ani jedním, ani tím druhým.
Vědomí středoevropské identity, hledání středního proudu, bylo po mnohá staletí napadáno a potlačováno z obou stran, jak z Východu, tak ze Západu. Stopy vedou hluboko do minulosti - až ke Třicetileté válce nebo ještě dál. Můžeme se podívat na obě světové války i na studenou válku a uzříme, jak byl střed vždy utlačován, vyhlazován, vykořeňován. V tomto světle je život a smrt Kaspara Hausera – neznámé místo jeho narození, jeho ušlechtilý původ, únos, uvěznění, spoutanost, znemožnění vývoje, svod a další „únos“ Lordem Stanhopem, a následně po tom, co přišel sám k sobě, jeho vražda – věrným obrazem tragického údělu střední Evropy.
Nejnovějším příkladem je pád (či lépe řečeno ukončení a rozebrání) socialistického experimentu zvaného „komunismus“. Ten k nám do střední Evropy sice přišel z Východu, ve skutečnosti byl však počat v západních okultních kruzích a poté naroubován na zbožnou ruskou duši. Jakmile tento „komunismus“ uvolnil své sevření, byli jsme opět integrováni do ekonomických, politických a mocenských sfér Západu. Ale oproti oficiální propagandě a populární víře, kterou nás krmila média, vítězství 'dobrého' západního kapitalismu nad 'zlým' východním komunismem, nepřineslo trvalé řešení ani štěstí. Pouze jsme změnili strany v nikdy nekončící hře na černou a bílou.
Během tektonického přesunu moci se nám zdánlivě na chvíli (1989-1993) otevřelo okénko příležitosti, v němž zasvitla naděje, že by se zde přeci jenom mohlo probudit k životu něco nového. Naděje a nadšení však brzy pohasly a příznivý okamžik pominul téměř nepovšimnut. Nebylo zde jasné vědomí ani žádný připravený koncept či model středu, který by se dal použít. Zato obě strany – Východ i Západ - zaštítěné a podporované „jižní“ mocí Římsko-katolické církve, měly své plány přesunu moci nad vazalskými teritorii připraveny dlouho dopředu. A tak se bipolární Evropa - namísto nastoupení cesty k trojčlennosti - stala Evropou unipolární. Na scénu byl povolán nový přízrak, strašák terorismu, a západní křížové tažení se mohlo přesunout dále na východ.
Uvolnění poměrů však alespoň umožnilo, aby anthroposofie znovu zahájila svou veřejnou činnost. Žila zde již dříve – v Čechách a následně pak v Československu – ale po 50 letech zmaru nacistické okupace, války a komunismu, z ní v duši národa zbylo pramálo. Bylo to jako sázení nového semínka na poušti. Aby rostlinka mohla vzejít, růst a sílit, musí být zalévána a přihnojována. Vyžaduje trpělivou péči, aby její kořínky našly cestu k podzemí vodě a výživě v hloubi mateřské země. Pak bude moci přinášet dobré plody.
A právě toto bylo impulsem k přenesení konference Růže a kříž z Anglie do Prahy. Po pěti ročnících je svým motivům stále věrná: Znovu oživit doma téměř vyhlazený (i když odsud vzešlý) duchovní impuls tím, že se opět spojí se svým výhonkem, který tam na periferii mohl přežít ve svobodě a kontinuitě.
Přednášející byli na svůj úkol dobře připraveni. Richard Ramsbotham svým bádáním v otázce Shakespeare-Bacon. Terry Boardman svojí znalostí života Kaspara Hausera a jeho nepřátel a Markus Osterrieder, z Mnichova v Německu, svým akademickým a osobním obeznámením s národy a kulturami východní Evropy. V Praze se těmto třem brzy začalo říkat „Tři mušketýři“, v čemž je doplnil ještě čtvrtý, rovnocenný partner – Anežka Janátová, zakladatelka Akademie sociálního umění Tabor a též předsedkyně Anthroposofické společnosti v Čechách. Její studenti jsou výbornými organizátory i zaujatými posluchači, kteří zároveň přispívají k náplni konferencí svými uměleckými představeními – divadlem, zpěvem či eurytmií.
Na rozdíl od rezervované Anglie byla témata v Praze přijímána vřele a s nadšením a způsobila velké pohnutí obzvláště u mladších účastníků. Večerní přednášky navštěvovalo až ke stovce posluchačů. A nálada? Konečně nám někdo z Anglie (a z Německa) přinesl slova pravdy o příčinách problémů, v nichž se utápíme, a vnesl světlo poznání do chaosu a zmatku vládnoucímu všude okolo nás. S jejich pomocí můžeme snadněji porozumět sami sobě.
Červenou nití, která se vinula všemi pěti konferencemi, bylo společné
téma rosekruciánství jakožto vhodné stezky poznání a zasvěcení pro lidi
naší doby. Z nejrůznějších úhlů pohledu se kolem tohoto hlavního
tématu odvíjely studie nejrůznějších duchovních proudů (svobodného
zednářství, jezuitismu, Swedenborgianismu, New Age) na pozadí vnějších
událostí, ideologií a geopolitických strategií, které utvářejí náš
svět, sledoval se význam různých historických událostí a fenoménů
(např. 11.9.), role různých osobností a sociálních hnutí, záměry, které
se skrývají za politikou (EU), ekonomikou atd, a jak toto vše
působí na lidskou duši, obzvláště pak na mladé lidi.
Průpověď
Rudolfa Steinera citovaná v úvodu tohoto článku říká, že chceme
pozdvihnout naši nejniternější bytost k jasnému světlu vědomí. To
je náš úkol v době duše vědomé. Právě proto jsou zastoupení a
spolupráce různých národů na této konferenci tak důležité. Směřování
k duši vědomé působí v jednotlivých národech různým způsobem
– Angličané jsou k ní vedeni instinktem, Němci se k ní
vzdělávají intelektuálně, západní Slované (Češi, Slováci, Poláci a
Slovinci) proměňují tuto intelektualitu v mysticismus(2). Tato
trojčlennost společně utváří celistvé lidské společenství.
Dalším aspektem takové mezinárodní spolupráce, zvláště pak mezi lidmi, kteří jsou stoupenci anthroposofické duchovní vědy, je toto: Rudolf Steiner nám říká, že v anglických okultních centrech je známo, ale udržuje se to v tajnosti před ostatním světem, že v relativně brzké době se z lidské (tělesné) přirozenosti vyvinou trojí schopnosti – materialistický (mechanický) okultismus na západě, hygienický okultismus ve středu a eugenický okultismus na východě. Tyto proudy se budou muset spolu prolínat a komunikace mezi různými národy bude nezbytná k tomu, aby mohly být vytvořeny (nikoli jednostranné) sociální formy, které jsou důstojné člověka. Již teď a tady v Praze je možné vnímat, jak toto vzájemně blahodárné protkávání západních a středoevropských kvalit přináší uzdravení, jasnost a utváří nové sociální reality. Můžeme jen doufat, že v budoucnosti ještě vzroste účast posluchačů z různých zemí Západu, Východu i Středu, aby zde mohli zažít a posílit to, co roste v Praze, městě prahu. Podle českých pověstí jméno Praha může znamenat prahy, ale také spáleniště.
Je nereálné chtít, aby se sociální formy vyvíjely všude stejně – v Rusku, v Německu nebo v Anglii. Evropa je trojčlenná, nikoli jednotná, hrubě homogenizovaná bytost jako onen smíšený král z Götheho Pohádky. Je to oblast tří králů -zlatého, stříbrného a bronzového – s jejich kvalitami moudrosti, představy a moci, které jsou rozdělené do třech oblastí. Charakter německého národa rezonuje se zjevením a představou, zatímco ruský charakter má co do činění se sociální moudrostí budoucnosti a britský charakter je spojen s mocí. Angličan je politický, Němec nepolitický, zatímco Rus je antipolitický.
Západní Slované (Češi, Slováci, Poláci, Slovinci, Srbové, Chorvati) mají také svůj specifický charakter a úkol v Evropě (3). Jsou začleněni do německy mluvících části střední Evropy jako blýskání se na časy, které je předzvěstí toho, co má vzejít ze slovanských národů v budoucnosti. Jsou též nepolitičtí, ale mají tendenci přinášet duchovní svět dolů do fyzického světa dokonce již v současném životě. Jejich duchovní přirozenost působí antipateticky na německy mluvící populaci. Jejich politika je závislá na způsobu a míře, jimiž druhé národy netěší až dráždí. Historie a současné události to plně potvrzují. Konference Růže a kříž je živoucím důkazem, že je možné a zdravé kombinovat tyto protichůdné prvky a vytvořit z nich organický celek. Tři králové – čtyři mušketýři (Čech , Němec a Angličané) zde spolupracují v naprosté harmonii a vytvářejí tak novou sociální realitu.
Steinerovy poukazy na síly, které působí za viditelnou oponou dějin, bychom měli brát vážně a užívat je k dobru. Jinak bude toto poznání udržováno v tajnosti před ostatním světem, což dává velikou moc těm, kdo ví, nad těmi, kteří neví. To by vedlo k vytvoření jednostranného, nesvobodného a nezdravého sociálního řádu. Je důležité zdůraznit, že cíle okultních kruhů Západu se neshodují s posláním a zájmy anglicky mluvících národů, přestože tyto kruhy mezi nimi zastřeně působí a využívají jejich schopností daných jim dobou vývoje duše vědomé. To, o co okultní centra Západu usilují, je v podstatě zvrácením (perverzí) poslání anglicky mluvících národů (4). Příspěvky obou Angličanů v Praze svědčí o tom, jak je toto jemné rozlišování naléhavé.
Není ani tak otázkou, zda či kdy anglicky mluvící národy dosáhnou nadvlády nad světem (neboť ta už je z velké části realitou), ale spíše jak jí dosáhnou a k čemu ji využijí. Přinesou světu trojčlenný sociální řád, anebo sociální otroctví pod libě znějícími hesly svobody a demokracie? Osvětlí úkoly různých národů a poskytnou jim pomoc v nalezení sebe sama (což konference Růže a kříž v plné míře dělají)? Anebo pohřbí své poznání v utajení a použijí je jen pro své vlastní, jednostranné účely? S mocí a dominancí se pojí zároveň odpovědnost za stav a utváření světa. Studenti anthroposofie zde mají odpovědnost dvojnásobnou. Nemůžeme totiž říci, že jsme o tom nevěděli. Bylo nám to řečeno.
Uvědomíme-li si, že sebe-vědomá střední Evropa je klíčem k harmonickému uspořádání celého kontinentu, a že pouze zdravá, trojčlenná Evropa může přinést člověka hodný společenský řád celému světu, můžeme jen stěží docenit význam takových duchovních událostí mezinárodní spolupráce, jakou je pražská konference Růže a kříž. Jejím mottem by mohla být jen lehce parafrázovaná průpověď, kterou Rudolf Steiner věnoval koncem roku 1923 (v předtuše tragických událostí v Německu) přátelům v Berlíně:
Střední Evropa žije v zapomnění
své skutečné totožnosti a svého duchovního poslání.
My je však chceme pozvednout
do jasného světla vědomí
a přenést je přes popel a suť
– Božský plamen v lidských srdcích.
Vadimír Havrda je Čech žijící a pracující v Nutley Hall v Anglii.
Zdroje:
1. Verš „Berlínským přátelům“ z 10. listopadu 1923
2. Výzva doby,
GA 186, 3. a 6. přednáška z 1. a 8. prosince 1918
3. Karma
nepravdivosti, GA 174, 20. přednáška z 15. ledna 1917
4. Osobní
poznámka z poznámkového sešitu Rudolfa Steinera z roku 1918 (fundamental.pdf)